Escape tha fate

25. dubna 2009 v 18:58 | ............................................................................................................................................. |  >>Concerts<<
Když jsem se někdy v únoru dozvěděla, že přijedou, týden jsem pak chodila a říkala "mně se splnil sen!!". Bylo to opravdu mé největší přání vidět Escape the fate naživo, ale vždy za tím bylo skryto to, že doopravdy toužím vidět jen Ronnieho. Nakonec jsem ráda, že se téhle "emo párty" nezúčastnil.




13.4. už v 15:00 bylo před Lucernou spoustu lidí s černými patkami. Při pohledu na ně jsem bylo mírně znechucená a někteří jedinci to dokonce vzdali, čímž vytvořili zradu, která se ve mně táhla celým večerem. Šla jsem tam se strachem z té spousty pseudo-emařů a z emocionálního napětí, které ale kleslo na nulu ve chvíli, co jsem stála metr od Maxe s Craigem. Po druhé jsem se před Lucernu music bar vrátila až kolem šesté nebo sedmé hodiny, konečně jsme si nechali utrhnout lístky a vešli jsme. Uvnitř již bylo plno, lidé se zdravili, povídali si nebo jen znuděně stáli. Prošla jsem kolem shopu, kde prodávali několik vyloženě ošklivých triček, směrem k baru. Od něj jsme pak sledovali dění s názvem River Jordan, které začlo něco po osmé hodině. Jedna z těch lepších českých hardcorových skupin, dříve známá jako The Airbags. S novým názvem měli i nového basáka. Znala jsem ho jako bubeníka jiné skupiny, která je o několik stupňů horší, než jsou River Jordan. Hráli celkem dobře, ale zas tak moc jsem je nevnímala. Co jsem četla recenze, tak je většinou hodnotili dobře.
Po první předkapele a dost dlouhé pauze, kdy se chystala stage pro druhou předkapelu, jsme se přesunuli blíž, do davu. Moc jsem neviděla, co se tam dějě, ale měli skvělého klávesáka (fakt se mi čím dál víc líbí, když jsou v hudební skupině klávesy) a myslím, že i dost dobrou show, lidi šíleli už teď.
Pak přišla ta chvíle. Tma. A sirény trhaly uši. Po sirénách se přiřítila "záplava" nebo-li the Flood, jako úvod do očekávaného koncertu. Kotel ožil, všichni synchronizovaně skákali, mávali rukama a křičeli text, já se ve chvíli ocitla ve druhé potažmo třetí řadě, odkud jsem měla krásný dosah na Craiga. Další bylo na řadě Reverse this curse (myslím), zarazilo mě, že v Craigově podání jsem to byla schopná identifikovat až při refrému. Po nějaké době, jsem své podiu respektive Craigovi blízké, ale na druhou stranu dost nepohodlné místo opustila a přidala se k těm "pogujícím". Mezi písničkami jsem měla dost času na rozhlížení se kolem. Holkám padaly natupírované účesy a na balkoně trošku znuděně stáli emo kids s rodiči. Musela jsem se smát. Escape the fate celkem zahráli dvanáct písniček přičemž pět z nich bylo ze starého alba Dying is your latest fashion. Abych pravdu řela, obešla bych se bez nich. Craig je zpíval svým způsobem, což znamenalo, že jsem kromě Reverse this curse, které jsem rozpoznala až v půlce, vůbec nepoznala The Guillotine. Sice mě napadlo, že to je ona ale nechtěla jsem tomu věřit. To, že to fakt bylo the Guillotine jsem se dozvěděla až pár dní po koncertě. Až moc ty Ronnieho písničky miluju na to, aby se mi líbily od Craiga. :D Jinak celý koncert mi utekl až neskutečně rychle. Celý set byl zakončen Situations, kterou miluje snad každý, což znamenalo největší ovace a největší spolupráci publika. Ostatní byli většinou nadšení.
Po úplném skončení jsme chvilku jen tak postávali, nakonec šli ven před Lucernu k tourbusu. Žádné připravené plakáty pro nás nezbyly, což jen dokazuje, jak jsou lidi chamtiví a sobečtí. A po chvilce čekání jsem se dokonce vyfotila s Craigem. Tím skončilo moje Velikonoční pondělí, které mělo být největším dnem ze všech, ale mrzí mě, že nebylo, že to nehodnotím jako nejlepčejší koncert, na které jsem byla, ale ani jako jeden z těch lepčejších. :( Ale svět se nezboří, celkem jsem si užila, poznala nové lidi a zjistila, že v mém srdci je Ronnie stále ten jediný. :D (btw týden potom jsem nedokázala poslouchat nic jiného než staré ETF a ještě Craigovi staré Blessthefall. Svět by byl mnohem krásnější, kdyby všechno zlstalo při starém. :))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Long Long | Web | 2. května 2009 v 19:51 | Reagovat

Můžu Ti říct, že z tohohle článku mám o 100% lepší pocit než z toho Reflexového článku o Kurtovi.
A je celkem škoda, že to nebyl ten nejlepší ze všech. Ostatně neříkala jsi, že když se na něco moc těšiš, tak jsi poté zklamaná? :P
(A mrzí mě, že jsem si tohohle článku všimnul až tak pozdě =( )

2 b b | 3. května 2009 v 13:52 | Reagovat

Těšila jsem se tak do půlky března. Od té doby jsem se bála. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama